Už jako malá holka jsem si představovala, jak budu bydlet, až budu mít zaměstnání. A když budu mít peníze, protože když člověk chce bydlet a nemá peníze, tak podle mého názoru je to téměř nereálné. Možná jedině tak, kdyby vyhrál třeba v nějaké loterii. Nebo kdyby mu někdo peníze dal? Nebo kdyby někdo nějaký byt anebo dům zdědil? Já jsem takové štěstí, ale bohužel neměla. Já jsem si na všechno musela pořádně vydělat peníze. Nikdo mi nic nedal zadarmo. Naštěstí jsem si ale našla partnera, který také chtěl mít veliký dům. A tak jsme si řekli, že když už spolu jsme téměř šest let, že si můžeme vzít nějakou hypotéku, partner chvíli váhal, protože on nebyl zastáncem půjček.
Jenomže jsem potom partnerovi vysvětlila, že nikdy nenašetřím několik milionů, jenom tak sami od sebe. Možná bychom to našetřili, ale to by nám už třeba bylo pětaosmdesát let. A to už je asi zbytečné kupovat nějaký dům. Samozřejmě, že by to potom alespoň zdědili naše děti. Jenomže my bychom z toho už vůbec nic neměli. A chtěla jsem se také střední život užívat tím, že budu mít vlastní bydlení. Že budu mít vlastní dům. Partner mi dal nakonec za pravdu, a tak jsme potom po bankách běhali a hledali jsme pro nás tu nejvíce vhodnou hypotéku. Byla jsem ráda, když během půl roku jsme našli to, co jsme přesně hledali.
Našli jsme pro nás opravdu tu nejvíce vhodnou hypotéku. Byla jsem potěšená. Můj partner také. Protože můj partner říkal, že doufá, že hledání hypotéky nebude trvat rok anebo déle. Proto mě opravdu velice potěšilo, když jsme hypotéku našli opravdu brzy. Chtěli jsme, ze začátku si pořídit malý byt, nakonec jsme to změnili a pořídili jsme si malý domeček na kraji vesnice. Také tam máme opravdu krásnou zahradu. Sice to není vůbec žádná veliká zahrada, ale nám to nevadí. Řekli jsme si, že když budeme mít psa a kočku a potom také nakonec děti, že je veliká zahrada, se bude jistě hodit. Děti se alespoň vydovádí na zahradě.